Ti, kdo ovládají správnou řeč

nikomu neublíží.

Přitom říkají pravdu.

Jejich slova jsou jasná,

ale nikdy prudká.

Nikdy se nenechají ponížit

a sami nikdy nikoho neponíží

                                   Buddha

Zásady správné komunikace,

aneb jak se domluvíme beze ztrát a dosáhneme toho, co si přejeme

/pozor, platí i při komunikaci s vlastními dětmi/

Jak určitě neuspějeme: Použijeme kritiku, pohrdavý tón, aroganci, ponížíme soka, při konfliktu se snažíme protivníka zničit, pokud to nejde, nasadíme chladný odstup ……had v našem nitru slaví vítězství

V konfliktních situacích můžeme reagovat třemi způsoby:

a) pasivně ( necháme to na sebe „kydat“, spolkneme to, škodíme sobě, případně se vybrečíme jinde a nadělíme ten dáreček někomu dalšímu – škodíme i jemu)

b) agresivně ( vzkypíme a smeteme to, co nás provokuje svými argumenty, silou – škodíme sobě i druhému, napětí se na obou stranách zvýší)

c) asertivně podle Zásad ( zpracujeme v sobě odpovědně o co jde a jdeme to řešit tam, odkud to přišlo – prospíváme oběma)

1/  Obracíme se na člověka, který je původce problému a má možnost ho vyřešit . Je snadnější ventilovat někomu jinému, že nám někdo ublížil, někdo se nás dotkl, ale to nic neřeší. Obrátit se přímo na původce je mnohem těžší, ale je to jediný způsob, jak věc vymazat ze světa.

2/ Vybereme si k tomu vhodné místo a vhodnou dobu.  Je třeba nechat vyprchat horké emoce a stres, dotyčný musí mít předpoklady vás v klidu vyslechnout – nejednáme v afektu, ale máme to promyšlené – celou kostru rozhovoru podle tohoto návodu

3/  Používáme přátelský tón, oslovíme člověka jeho jménem, začínáme kladně – vyslovíme to, co si na daném člověku skutečně můžeme cenit.(„Martine, já oceňuji, že se snažíš dělat vše pro rodinu a musíš být celé dny v práci….) Nasadit agresivní postoj a strohý tón, začít kritikou – to je konec diskuze a neúspěch.

4/  Přejdeme ke kořenu věci – vylíčíme objektivně o co jde – jako z pohledu neutrálního pozorovatele. (Dítě roste a moc tátu nevidí, a když už nám potřetí nevyšel kvůli tvé práci společný výlet…) Nepřidáváme žádné emoční zabarvení, žádný náznak hodnocení nebo morálního soudu

5/  Popíšeme emoci, kterou jsme při konfliktu pocítili. Jestliže hovořím o tom co cítím uvnitř, nikdo mi to nemůže vyvracet, otevírám se, jsem zranitelný/á. (Mrzelo mě to, cítila jsem se odstrčená, jako ve zlaté kleci, je pro mě důležité trávit život s rodinou…)  Pozor abychom nespadli do osobní roviny emocí hněvu, křivdy atd., které  dotyčný ihned pocítí.  Popíšeme objektivně situaci jak se konkrétně dotkla nás: cítil jsem se ponížený, pošpiněný, otrávený,  dotklo se mě to. (Druhého do toho jako původce emočně nevtahujeme, aby nemusel zaujmout obraně útočnou reakci). Přidáme na závěr naši potřebu, která je dosud nenaplněna (“ potřebuji cítit, že mám v tobě oporu“)

Otevíráte komunikační bránu, dáváte prostor druhému, aby vám pomohl, druhému neubližujete, ale ani sobě nenecháváte ubližovat.

Řekli jste to, co cítíte, správnou formou, na správném místě, když nastal správný čas?   Pak můžete v nitru uslyšet spokojený Buddhův smích…..

Podle Davida Servana zpracoval Rádží